PŘEDMLUVA
Svatý den, ve svaté době adventní, ve svatém tichu časného rána, v hodinu, kdy smysly člověka jsou střízlivé a krev klidně koluje, muž, který byl zvyklý naslouchat hlasu shora a soustřeďovat se v hloubce svého ducha – obdržel rozkaz být připraven pro mimořádné sdělení… Sdělení – od Samotného Pána Ježíše Krista!
Tento muž se jmenuje – RULMANN MERSWIN – obchodník ve Štrasburku.
Nejprve sa vzpírá přijmout zjevení, k nimž je třeba vnitřních smyslů, tak vytrvale, až to hraničí se svéhlavostí. Zároveň je ovládán pokorou a bázní, aby se neprohřešil přimísením vlastního tak silně, že opět a opět odporuje příkazu, aby psal. Uposlechne však ihned, když příkaz je vyjádřen jako přísný rozkaz Boží!
Spatřujeme v tom velkou shovívavost Věčné Lásky, která rozmlouvá Otcovsky se Svými dětmi, ponechává jim svobodu a dokonce trpí jejich zdráhání. Ačkoli takové zdráhání bývá vždy Bohem přemoženo, bývá připuštěno, aby bylo zřejmé, že se nejedná o lidskou zálibu nebo hru se zázračným, nýbrž že dílo povstalo Milostí Boží, nejmoudřejší Věčné Lásky, jejímž cílem je vždy náprava a záchrana člověka. Po tom se ptejme – když budeme tuto knížku číst a nezůstaňme stát u zázračného!
Kdo tuto knížku přečte anebo uslyší číst od začátku do konce s vnitřní opravdovostí – musí se polepšit – nemá-li úmysl v hříších zemřít a tím vejít ve zkázu! Je-li to vždy dobrý člověk, který se rád obrací k Bohu – bude zde poučen – jak najít správnou cestu k svému Prapůvodu. Neboť zde může člověk nalézt, na čem ještě lpí, co mu překáží, anebo čím je ještě upoután! Tento spisek proto patří všem lidem – ať jsou hříšníky, anebo světci!
DEVĚT SKALvýtah ze spisu…
„Hora je vysoká, cesta je daleká, o Ježíši, veď mě tam!“
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
Jak mu byly ukázány zvláštní obrazy
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
Ježíš pravil Rulmannovi: „Otevři svůj vnitřní zrak a viz, kde jsi!“
V tom okamžiku viděl podivuhodné pohoří, převeliké, vysoké a daleké. Na nejvyšším bodu pohoří byla hluboká voda jako jezero nebo moře, zcela jasné a v něm plavalo mnoho ryb, velké i malé. Bylo mu pak ukázáno, jak na jednom konci pohoří se voda přelévá přes okraj a padá přes vysoké skály do údolí, mocně se sráží a tříští. Jakmile se voda zřítila z jedné skály na druhou, zuřila mohutně, takže se děsil a viděl, že velké množství ryb padalo společně s vodou do údolí, přes vysoké skály, vždy z jedné skály na druhou. Tu promluvil Rulmann, dojatý do hloubí duše: „Pane Ježíši, řekni mi, co znamená, že tyto velké ryby se tak shromáždily a pak se řítí s vodou dolů přes tyto vysoké skály?“
Ježíš: „Toto veliké pohoří stvořil a uspořádal Bůh tak, aby bylo zřídlem těchto ryb a jejich přirozeností, že když dorostou, jak bylo přírodou určeno, seskupují se, závodí mezi sebou a padají s vodou dolů.“
Rulmann: „A kam přicházejí potom, anebo co je jejich cílem?“
Tu viděl Rulmann, že ryby v údolí plavaly v tekoucích vodách. Čím dále přicházely, tím jich bylo méně, na mnoha místech byly proti nim položeny nástrahy, takže jedna po druhé byly chytány. Tak pluly všemi vodami, až se dostaly k moři a pak pluly i mořem. Zde jich bylo vidět již jen polovinu. Všechny ostatní byly uloveny, protože cestou byly neopatrné. Tu pravil s velkým údivem: „Pane Ježíši, zdá se, jako by ryby přišly až na konec moře a nyní nemohou dále.“
Ježíš: „To je pravda! Tak daleko se zaběhly! Než opět přijdou k svému zřídlu, bude jich tak málo, že se podivíš!“
A Rulmann viděl, že se obrátily, pluly mořem a všemi vodami. Čím blíže přicházely, tím méně jich bylo, protože na všech koncích padaly do nástrah, kterých bylo mnoho na jejich cestách a když opět dopluly dolů pod horu, zdálo se mu, že je jich tak málo, jako by z tisíce sotva jedna se vrátila. Nyní viděl, jak ve velkém toku, proudícím od hory k údolí, ryby skákaly do výše, až připluly k nejbližší skále. A pak opět z jedné skály na druhou, ale mnoho z nich se opět zřítilo dolů na tvrdou skálu a zabily se. Takže jich zbývalo velmi málo. Avšak ty, které zůstaly, stoupaly vytrvale vodopádem vzhůru a pokračovaly, až pronikly nahoru přes mnohé vysoké skály. A když s velkou námahou je všechny překonaly, připluly k obzvlášť vysoké skále. Tu pravil: „Nejmilejší Ježíši, musí ryby i na tuto skálu?“
Ježíš: „Ano, je v jejich přirozenosti, že nepoleví! Raději nasadí svůj život, jen aby se opět vrátily do svého zřídla!“
A ony se také velmi odvažovaly v horlivé touze dostat se na vysokou skálu. Avšak jak často skočily nahoru, tak často se opět zřítily až na nejnižší skálu a zabily se pádem – takže jen velmi málo z nich dosáhlo vysoké skály. Avšak tyto pluly odtud vzhůru do pohoří a byly opět ve svém zřídle. Zdály se být tak slabé, jako by již neměly žádnou sílu…
Rulmann: „Pane Ježíši, co znamená, že tak málo jich přišlo nahoru a tyto se zdají být tak slabé?“
Ježíš: „Je to proto, že se velmi unavily stoupáním. Avšak jakmile se dostaly sem nahoru, jsou tak šťastné že se navrátily do svého zřídla, že samou radostí brzy zesílí. A ač jich je tak málo – budou tak plodné, že z nich vznikne mnoho ryb a všechny vody tohoto pohoří budou bohaté na ryby! Věz ještě, že ryby, které se dostaly nahoru na pohoří – obdržely jinou barvu a když se vrátily do svého zřídla – obdržely i jiné jméno!“
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
Jak viděl velikou, vysokou horu s devíti velikými, širokými skalami, jedna na druhé až nahoru a jak na těchto skalách kráčeli křesťané
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
O DEVÍTI SKALÁCH
Nikdo nemůže přijít k Bohu, kdo nebydlí na těchto skalách! Kdo by tudíž v těchto časech měl snahu poznat Zřídlo – kde povstala ušlechtilá duše – musel by mít statečnou, odvážnou mysl a musel by stoupat přes ty vysoké skály, až by došel na skálu nejvyšší! Tam by mu již bylo ukázáno, kam má jít dál. Byl by to ušlechtilý člověk, který by se chtěl odvážit na tuto skalnatou horu. V časnosti by se stal přemožitelem všech svých nepřátel a ve věčnosti – velkým světcem!
O PRVNÍ SKÁLE A O LIDECH, KTEŘÍ NA NÍ BYDLÍ
Ježíš: „Nyní uzříš, co rád vidíš a slyšíš!“
Rulmann: „Staň se Tvá Vůle.“
Ježíš: „Otevři svůj vnitřní zrak a viz, kde jsi!“
Rulmann: „Pane Ježíši, vidím, že jsem opět na tom místě, kde jsem byl dříve – dole u hory. Rád bych se od Tebe dověděl smysl těchto věcí.“
Ježíš: „Smysl toho je, že duše spadla dolů do údolí!“
V tom okamžiku povstal jasný, čistý třpyt, který Rulmann sotva mohl snést.
Rulmann: „Je ona duše ještě ve svém původním stavu, že září, jak to vidím?“
Ježíš: „Věz! Kdyby tě Bůh nechal uzřít duši, která je ještě ve svém původním stavu a utvořená v Boží podobě, tvoje lidská přirozenost by to nemohla snést a svým smyslovým rozumem bys nemohl pochopit, co to je! Ale Bůh tě nechal spatřit ušlechtilou duši proto, abys to mohl vyjádřit slovy a zaznamenal to pro křesťanstvo na pomoc a výstrahu!“
Rulmann: „Staň se Tvá Vůle.“
Ježíš: „Otevři nyní svůj vnitřní zrak a pohlédni nad sebe!“
Rulmann viděl, že hora je tak hrozně vysoká, jako by dosahovala až do nebes a tak široká, že nemohl dohlédnout konce. Na té hoře bylo devět velkých skal, jedna na druhé – až nahoru do výšin! Jejich velikost, délka a šířka byly hrozné a divukrásné na pohled! Pravil: „Řekni mi, ó, Pane Ježíši, co znamená, že jsem tuto vysokou horu viděl dvakrát?“
Ježíš: „Podívej se, co je na té hoře a jací lidé na ní bydlí!“
Rulmann: „Staň se Tvá Vůle.“
V témž okamžiku se Rulmann ocitl na nejnižší skále. Skála byla tak vysoká, že přehlédl všechnu Zemi a celý svět jedním pohledem a uzřel, že přes celý svět je natažena děsná síť – jen přes tuto vysokou horu ne! Tu se velice ulekl a pravil: „Co to znamená?“
Ježíš: „Bůh tě to nechává uzřít v těchto obrazech. Neboť kdybys viděl nezahaleně, jak nebezpečně a strašlivě je svět nyní chycen ve svých hříších – tvoje přirozenost by to nesnesla!“
Rulmann: „Domníval jsem se, že jsem již dostatečně viděl hříchy křesťanstva.“
Ježíš: „Kdybys znal nebezpečí a bídu, ve které křesťanstvo niní je, v jakých hříších žije a jak bolestnou trýzeň, muka a úzkost bude muset proto vytrpět – nesnesl bys to!“
Rulmann: „Pane Ježíši, co znamená, že síť není natažena také přes tuto horu?“
Ježíš: „To znamená, že lidé, kteří na ní bydlí, žijí v bázni Boží a bez smrtelného hříchu! Nyní porovnej počet lidí, kteří bydlí na této hoře s těmi, kteří jsou pod sítí v zajetí a kteří se přece také jmenují křesťané!“
Rulmann viděl, jak stovky z nich byly zachyceny v poutech smrtelných hříchů a že sotva jeden z těch, kteří byli pod sítí a který neměl smrtelný hřích – došel na horu! A přece všichni byli křesťany! Tu pravil: „Je mnoho lidí na této první vysoké skále?“
Ježíš: „Je jich více než na všech ostatních skalách, které přece jsou větší a rozsáhlejší!“
Rulmann: „Jací jsou to lidé, kteří bydlí zde na nejnižší skále?“
Ježíš: „Jsou to vlažní, leniví lidé, chladní a bez velkých bojů. Mají odpor k těžkým hříchům a jsou s tím spokojeni až do své smrti. Tímto způsobem žijí v určité prostotě a myslí si, že není žádné lepší cesty. Avšak věz, že to je s nimi velmi na pováženou a jsou v stálém nebezpečí, neboť bydlí velmi blízko sítě!“
Rulmann: „Pověz mi, můj Ježíši – budou zachováni tito lidé?“
Ježíš: „Ano. Zůstanou-li až do své smrti bez smrtelného hříchu, pak budou zachováni. Avšak je to s nimi mnohem nebezpečnější a horší, než si myslí! Domnívají se, že je možno sloužit Bohu i přirozenosti zároveň! To je ale velmi obtížné a sotva jeden vytrvá! Jestliže ale zůstane a vytrvá, bude zachován! Bude mu však vytrpět nevýslovně velké trápení a úzkost, prudké plameny a hoře a zůstane v nich dle úradku božího tak dlouho, až úplně odčiní i nejmenší hřích a až všechno přetrpí a smyje – neboť i to nejmenší, čím v časnosti zhřešil, musí být zaplaceno! A když ten člověk po všem tom utrpení přijde do Nebe, bude jeho odměna jen malá oproti jiným dobrým lidem, protože jeho práce – jeho boj a jeho láska k Bohu – byly malé!“
A Rulmann viděl, že z oněch lidí mnozí byli svrženi dolů ze skály a spadli dolů pod síť.
Rulmann: „Co znamená, že oni lidé byli tak rychle svrženi dolů?“
Ježíš: „Upadli do smrtelného hříchu a to tato skála nestrpí!“
Rulmann viděl, že na mnoha místech ze sítě vyklouzli lidé, kteří byli žlutí a černí – tak, jako by byli dlouho leželi mrtví pod zemí.
Rulmann: „Můj Ježíši, co znamená toto vidění?“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří dlouho vězeli v rukou a smyčkách nepřítele a u kterých se nyní dostavila lítost. Nyní nemá ďábel žádné moci nad nimi a musí je propustit ze sítě!“
Rulmann: „A co znamená, že tito lidé nesou barvy smrti?
Ježíš: „Jejich lítost nebyla ještě zcela dokázána vyznáním hříchů a pokáním! Až se tak stane, pak budou podobni těm, kteří bydlí na té skále!“
Pak viděl Rulmann, že na této skále bylo mnoho přívětivých, kvetoucích lidí: panny, mládenci, ženy i muži, duchovní i laikové, mniši i jeptišky. Ze všech lidí nikdo nebyl vyňat v celém křesťanstvu. Tito mladí, přívětiví lidé byli nyní ještě svěžejší a radostnější a všichni společně – běželi do sítě! Tu pravil: „Co znamená, že tito lidé běží tak rychle do sítě?“
Ježíš: „Vzpomeň si na podobenství o rybách, které se zřítily ze svého vysokého Zřídla na hoře, propluly celým světem a z nichž tak mnoho jich bylo cestou pochytáno do sítí. Tímto podobenstvím míní Bůh tyto mladé lidi, kteří běželi do sítě. Jsou to mladí lidé celého křesťanstva! Když dospějí svých let a mají se obrátit k svému Zřídlu, činí podobně jako ony zpozdilé ryby – nechají se ovládnout svou přirozeností a padají podrážděni vlastním chtíčem do sítě tohoto zlého světa, kde nepřítel nastražil plno zlých osidel a jejich přátelé přispívají vydatně k tomu, aby tito lidé byli za těchto časů vehnáni do léček!“
Rulmann: „Seznávám, že zde nikdo nemůže zvítězit nad pokušením, kdo se od něho zcela neodvrátí se statečnou myslí.“
Ježíš: „Je tomu vskutku tak! Nyní pohlédni, jak ti mladí jdou vědomě do sítě! A čím jdou dále, tím hlouběji zapadají do nástrah a tím více přicházejí ke škodě a do nebezpečí! A čím dál zaběhnou do sítě, tím nesnadnější pro ně bude dostat se opět ven! Neboť čím více a déle běží, tím víc a víc zapadají do falešných osidel tohoto zlého světa, do kterých se dali bláznivě chytit – takže se nemohou dostat ze sítě! Počínají si jako dobytek, který nemá rozum, nic neví a který miluje jen to, co je před ním! Nyní viz dál!“
Rulmann vzhlédl a viděl, jak čtrnáctiletá dívka vedla dokonce duchovního na laně a k němu byl týmž lanem připoután ctihodný světský muž. Pak přicházely dvě ženy. Také ty byly lanem spoutány. Dívka šla první do sítě a táhla ostatní za sebou…
Rulmann: „Pane Ježíši, co to znamená?“
Ježíš: „Tento světský muž a světská žena byli ctihodní lidé a žili dlouho v bázni Boží a bez smrtelného hříchu. Tato dcera je jejich nejstarší dítě. Dospívá a pohlédla pod síť na bujnost a svévoli tohoto nepravého světa a nepravých radostí. Také ona jich chce užít a řekla otci a matce, že i ona chce činit, co jiné dcery jim rovných rodičů. Otec a matka měli vést své dítě již od mládí k jeho Zřídlu – ale to neučinili! Nyní šli k svému zpovědníku, řekli mu vše a dotazovali se ho. On jim to dovolil v úmyslu zachovat si přátelství těch bohatých lidí. Řekl jim, že nyní je taková mravnost, že jejich prarodiče činili právě tak a pravil – že hrdost je neškodná! Nepomyslil, že Satan s celou svou družinou byli pro pýchu Bohem zapuzeni! To je důvod, proč dcerka vedla napřed duchovního a za ním táhla otce a matku do sítě. Další dvě ženy jednaly dle jejího příkladu a šly také za ní pod síť! Nyní jdi dál na konec skály!“
Rulmann šel dál. A když přišel na okraj a podíval se kolem sebe, zdálo se mu, jako by byl na konci světa. Úzkostlivě a běduje díval se pod sebe a pravil: „Ach, jediná Lásko Ježíši, pomoz mi! Nemohu to snést, neboť zde vidím tak hrůzný, strašlivý zjev, že mi je jako by mně mělo srdce puknout velkou, hořkou úzkostí! Ó, pomoz mi rychle, nebo zahynu! Nemohu to snést! Uzřel jsem strašný zjev, který je pro mne nesnesitelný! Tento děsný netvor má kolem sebe uvázán veliký řetěz a jeho síla se zdá být převeliká, strašlivá a mocná! Kdyby nebylo Tvého bezedného Milosrdenství, kterým ochraňuješ tento svět, strhl by jej do smrti a zkázy!“
Ježíš: „Věz! Bůh tě nechal uzřít tento obraz jen natolik, abys jej mohl popsat! Neboť kdybys viděl, jak tomu je ve skutečnosti a kdyby tvé srdce mělo sílu tisíce srdcí – bylo by puklo – kdyby síla Boží tě neochraňovala!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, co znamená tento obraz?“
Ježíš: „Tento děsný obraz je Satan a má opravdu moc, aby na svém řetězu vlekl za sebou celý svět – kdyby to dopustilo několik dobrých lidí, kteří ještě žijí v této době!“
Rulmann: „Jediná Lásko Ježíši! Díky Tobě, že ještě žijí takoví lidé, kterými je křesťanstvo zachováváno!“
Ježíš: „Uvidíš je ještě! Bydlí na nejvyšší skále!“
Rulmann: „Ó, nejdražší Ježíši! Má nepřítel ještě velkou moc nad těmi, kteří bydlí na nejnižší skále?“
Ježíš: „Nepřítel nemá nad nimi žádnou moc – leč, pokud to sami chtějí a pokud jsou bez smrtelného hříchu! Má však naději a velkou důvěru, že se jich zmocní! Vidí, že jsou ještě zapleteni do světa, že jejich myšlenky jsou nečisté, nakloněné poctám a příjemnostem světa! A ačkoli nechtějí učinit žádný smrtelný hřích, jsou přece blízko sítě a při veškerém svém počínání jsou ve velkém nebezpečí! Neboť nepřítel se namáhá bez ustání, aby je do ní dostal a táhne je na udici, kterou po nich hodil – aby nedošli správnou cestou ke svému Zřídlu!“
Rulmann: „Ó, moje nejvyšší Lásko Ježíši! Jaká je tato udice? Jakého druhu jsou tito lidé? Co je to za pokolení?“
Ježíš: „Mezi křesťany jsou takoví zpozdilci, že se domnívají, jako by bylo možno sloužit Bohu a světu zároveň a žít tímto způsobem – což je přece nebezpečné a neblahé! Chtějí být počestní a poctiví a nechtějí spáchat žádný smrtelný hřích, aby nepřišli do pekla. Domnívají se, že Bůh jim je dokonce nakloněn, neboť považují sami sebe za počestné a jejich způsob života se jim velice líbí – takže nemají žádnou touhu po vroucnějším životu a přejí si zemřít v tomto stavu, když přece nemají žádný těžký hřích… A kdo řekne i jejich způsobu života, že je nebezpečný a že by je mohl přitáhnout blíž síti – toho neposlouchají! Nýbrž následují zlého ducha, který je drží na udici jejich přirozenosti, které chtějí sloužit! Jsou přesvědčeni o vlastním dobru a svůj život i jeho způsob si vyvolili v přesvědčení, že je jistý! A přece to s nimi je velmi povážlivé, protože bydlí velmi blízko sítě!“
Rulmann: „Ó, můj Ježíši, když tito lidé zemřou, přijdou do Nebe?“
Ježíš: „Ano – budou-li nalezeni bez smrtelného hříchu na konci svého života! Avšak musí vytrpět nevýslovná muka za všechnu rozkoš, kterou vyhledávali ve své přirozenosti bez nutné potřeby! Kdyby člověk věděl, jaké hoře musí vytrpět i za nejmenší rozkoš, kterou vyhledává pro své tělo a proti Bohu! Než by se dopustil všedního hříchu, nechal by si raději každý den srazit hlavu a podstoupil by novou smrt! A tito lidé se proto musí vzdát veliké věčné odměny pro svévolnou rozkoš, kterou sloužili svým smyslům!“
Rulmann: „Divím se, že lidé, kteří to slyší, nepotlačí všechny nebezpečné sklony v sobě, neboť není pokoje ani radosti – než v Bohu.“
Ježíš: „Nikdo nemůže mít pokoje ani radosti v Duchu Svatém – leč člověk, který se odevzdal Bohu ve své nejvnitřnější podstatě! A kdyby lidé, kteří bydlí na této skále – jak se ptáš – chtěli dosáhnout této radosti, museli by se dříve učit podle moudré rady, jak mají přemáhat svoji přirozenost… Nyní tedy víš, kteří lidé bydlí na nejnižší skále. Dále ti ukážu, jací lidé bydlí na druhé skále nahoře nad těmito a jejich cvičení!“
O DRUHÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj vnitřní zrak a pohlédni nad sebe!“
Rulmann viděl další skálu, která byla nad ním a viděl, že část lidí z první skály přecházela na druhou. Když tam došli, spadla jich část zase velmi rychle dolů a část jich zůstala nahoře. Kteří tam zůstali – byli tak jasní, že na ně nemohl pohledět!
Rulmann: „Pane Ježíši, Lásko mého srdce, vysvětli mi význam těchto věcí.“
Ježíš: „Všichni lidé, kteří běží z první skály na druhou, zjistili, že je nebezpečné bydlit na první skále a napadlo je jít dál. Toho také uposlechli! Připravili se a se statečnou, pevnou myslí tam došli!“
Rulmann: „Co však znamená, že část jich opět spadla?“
Ježíš: „Lidé, kteří bydlí tam nahoře, mají mnohem tvrdší život a tvrdší zkoušky než oni, kteří bydlí zde dole. Proto se jim tento život nelíbí. Zdá se jim příliš přísný a nechávají se přemoci zlým duchem – takže o sobě uvažují: „Ach, ty jsi příliš slabý, to nesneseš!“ Proto opět padají dolů na první skálu!“
Rulmann: „Moje Lásko Ježíši, jací lidé bydlí na této skále?“
Ježíš: „Otevři svůj vnitřní zrak a viz, neboť je musíš sám vidět!“
V témž okamžiku byl Rulmann na druhé skále a viděl, že lidé zde mají lepší chování než ti na první skále – avšak bylo jich mnohem méně než prvních a skála byla velmi rozsáhlá a krásná.
Rulmann: „Pane Ježíši, jací jsou to lidé ? Velmi se mi líbí, neboť jsou mnohem dál než ti druzí.“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří ovládají svoji přirozenost, odvracejí se od světa se zmužilou odvahou, chtějí se vzdát i své vlastní vůle a následovat Božího přítele – kterému je Cesta známá – a jehož chtějí poslouchat na místě Boha až do své smrti! Přesto jsou tito lidé velmi vzdáleni svého Zřídla a nepřítel na ně dává pilně pozor, protože se bojí, aby mu neunikli! Hodil po nich udicí, na které je drží, aby se zastavili a nenamáhali se vzhůru k svému Zřídlu!“
Rulmann: „Moje největší Lásko Ježíši, jaká je to udice?“
Ježíš: „Spočívá v tom, že když začali růst ve svém životě, našeptává jim nepřítel, že jsou příliš slabí! Potom začnou velmi ochabovat a neuvědomují si lstivost ďábla, která dlí v nich a v jejich přirozenosti! On jim našeptává, aby měli důvěru v „Boha“, aby se odřekli světa, z kterého se mohli mnohá léta těšit. Tím je přivádí do duchovní pýchy, které si oni sami nejsou vědomi a považují se za tak moudré, že nepotřebují ničí rady, ani pomoci! Takto je činí spokojenými s tímto životem a oni chtějí zemřít v tomto stavu!“
Rulmann: „Pane Ježíši, přece se svěřili vedení Božích přátel… Proč ti jim neukáží správnou Cestu?“
Ježíš: „Boží přátelé rozpoznávají u těchto lidí udici, na kterou je nepřítel chytil a obávají se, že kdyby k nim byli příliš přísní, spadli by snad úplně do sítě a byli by pak na tom hůř než předtím! Jestliže však zůstanou na této skále, bude je Bůh mít mnohem raději než ty, kteří jsou tam dole! Neboť oni zaútočili na svoji přirozenost vytrvalou modlitbou více než předešlí a proto jsou svému Zřídlu mnohem blíž – než oni!“
Rulmann: „Má nejvyšší Lásko Ježíši, musí tito lidé trpět po ukončení tohoto života?“
Ježíš: „Ano. Musí nesmírně trpět! Ale přece méně, než ti na první skále! Jejich věčná odměna ale bude také větší, než těch předešlých! Pravím ti však, že kdo chce přijít k svému Zřídlu, musí zlézt všechny skály, které vedou na tuto horu – až dosáhne jejího nejvyššího bodu!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, poznávám, že jsi plný lásky a věrnosti. Kdyby člověk měl nezviklatelnou důvěru k Tobě v pravdě a kdyby měl statečnou mysl a předsevzetí odloučit se úplně od všeho stvoření a jedině Tebe by zvolil Láskou svého srdce – věřím, že by u Tebe nalezl stálou pomoc a že by hbitě vystoupil na všechny tyto velké skály.“
Ježíš: „Je tomu v pravdě tak! Kdyby někdo měl odvážnou, statečnou mysl a vytrvalou vůli, Bůh by mu jistě přišel na pomoc a Sám by ho vedl dál! Ale takových lidí je dnes málo!“
Rulmann: „To Tě pohne k slitování, ó Lásko mého srdce.“
O TŘETÍ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj vnitřní zrak a pohlédni nad sebe!“
Rulmann pohlédl nahoru na skálu a zjistil, že část lidí z druhé skály stoupala na třetí. Když přišli nahoru, spadla jich část opět dolů, něco málo jich ale zůstalo nahoře. Tito vyběhli hbitě přes první skálu na druhou a přes druhou na třetí.
Rulmann: „Pane Ježíši, co znamená hbitý běh těchto lidí, aby přišli tak vysoko?“
Ježíš: „V těchto časech je to neznámé a vzácné! V dřívějších dobách se však stávalo častěji, že lidé se obrátili statečně a rychle k Věčné Pravdě a odvážně dali výhost své vlastní povaze i všemu stvoření a obrátili se k svému Zřídlu tak opravdově, že s pomocí Boží jediným během zdolali všechny tyto vysoké skály – až došli na nejvyšší místo této hory!“
Rulmann: „Řekni mi, jací jsou lidé, kteří bydlí na této třetí skále.“
Ježíš: „To uvidíš sám.“
A hned byl Rulmann na třetí skále a měl velkou radost, neboť lidé na ní se mu líbili lépe než všichni ostatní, které nalezl na druhé skále. I pravil: „Řekni mi, moje Lásko Ježíši, jací jsou tito milí lidé?“
Ježíš: „Jsou Bohu mnohem milejší a cennější než všichni, kteří jsou níž. Svoje přísná cvičení konají proto, aby přišli do Nebeského Království, aby byli chráněni před peklem a aby jen málo trpěli. Oprostili se mnohem více od světských žádostí než předešlí. Přestože ostatní předstihují, nepřítel přece jen na ně hodil svou udici, na které je drží, aby nepřišli kupředu!“
Rulmann: „Řekni mi, můj Ježíši, jaká je to udice?“
Ježíš: „Spočívá v tom, že přece ještě trochu dbají a starají se o tento svět! Neoprostili se dosud od sebelásky! Svoje přísná cvičení konají ještě sobecky a jsou spokojeni sami se sebou! To je ta velká udice, na které je Satan drží a zabraňuje, aby přišli kupředu!“
Rulmann: „Řekni mi, moje Lásko, musí tito lidé také trpět?“
Ježíš: „Zemřou-li v tomto stavu, musí trpět – ač ne tolik jako obyvatelé předešlých skal! Budou však požívat větší blaženosti než tamti, neboť napadli svoji přirozenost mnohem odvážněji a statečněji!“
O ČTVRTÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj zrak a pohlédni nad sebe!“
Rulmann viděl, jak část lidí stoupala ze třetí na čtvrtou skálu. A když tam přišli, část jich spadla velmi brzy opět dolů, část tak hluboko, že se dostali pod síť. Tu se podíval Rulmann z kopce dolů a uzřel, jak část lidí spěšně přechází a velmi hbitě běží do kopce, jak v jednom běhu zdolali tři skály a vystoupili na čtvrtou! Tu se zeptal: „Moje největší Lásko Ježíši, co to znamená?“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří spadli naráz ze čtvrté skály až do sítě! Jsou to lidé, kteří s přísnou kázní a s velkou námahou došli na tuto čtvrtou skálu – avšak místo aby stoupali výš – nechali se přemoci nepřítelem a svou přirozeností tak, že spadli do sítě! Věz, že když se sem opět dostanou, budou to mít velmi těžké!“
Rulmann: „Moje Lásko, co to znamená, že jeden z těchto lidí tak rychle vyběhl ze sítě přes ony tři skály na čtvrtou?“
Ježíš: „Toho člověka se zmocnila pod sítí silná zkroušenost! Veliká a mocná! I kdyby býval musel vycedit krev svého srdce – byl by tak rád učinil! Mimoto zaútočil na svou přirozenost statečnou kázní tolik – že velmi zeslábl! Když Bůh uzřel, jak rozhodně ten člověk napadl svoji přirozenost – pomohl mu dále! Takže vystoupil rychle k této společnosti!“
Rulmann: „Jací jsou lidé, kteří bydlí zde nahoře a jaký je jejich život?“
Ježíš: „To ihned uzříš.“
V témž okamžiku byl Rulmann na čtvrté skále a s velkou radostí sledoval ty lidi, neboť byli mnohem líbeznější – než všichni ostatní!
Rulmann: „Řekni mi, jaká cvičení konají tito lidé?“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří přísně a statečně útočí na svoji přirozenost a cvičí se ve dne v noci, co jen mohou snést!“
Rulmann: „Řekni mi, můj Ježíši, jsou to velmi znamenití lidé?“
Ježíš: „Jsou to dobří lidé, ale ne znamenití. Mají ještě velmi daleko a vysoko k svému Zřídlu. Avšak jsou mu přece mnohem blíže než ostatní tam dole! Leč nepřítel na ně hodil udici a chytá je, aby nepřišli dále k svému Zřídlu!“
Rulmann: „Moje Lásko, jaká je to udice?“
Ježíš: „Všichni tito lidé provozují svá cvičení, svá díla i své chování na svůj vlastní způsob, který si osvojili a nenechají se nikým od toho odvrátit!“
Rulmann: „Zdá se mi, že těmto lidem neschází nic, než aby se úplně odevzdali Bohu.“
Ježíš: „Ano! Měli by opustit sami sebe! Neboť věz: žádný člověk, který se řídí vlastní vůlí – nepřijde v těchto dobách ke svému Zřídlu! Věz, že často jsou podrobováni zkoušce – chtějí-li opustit sami sebe – ale nic to nepomáhá! Když jim Bůh staví před oči světlo zřeknutí se sama sebe – je zde ihned nepřítel s udicí soběstačnosti a se vším, co z ní pochází, neboť je chytil lanem jejich osobitosti, podle které oni zařizují svá díla, cvičení a svůj způsob života! Toho nepřítel využívá, neboť dobře ví a poznává, že kdyby se vnitřně zcela vzdali sami sebe a podřídili se pokorně těm, kterým je Cesta lépe známá – jako zástupcům Boha – ihned by je nechal Bůh užívat plodů jejich velkého cvičení a práce a v mžiku by je přitáhl velmi vysoko nahoru a to skrytými, tajnými cestami, které jim byly předtím neznámé!“
Rulmann: „Ó, Ježíši, Lásko mého srdce, tito lidé se mi líbí. Jejich vzezření je velmi dobré a líbezné.“
Ježíš: „Ačkoli je to pravda, přece jen se nechají snadno pohnout k zlosti a část také k jiným nectnostem! A ač se toho chrání, jak mohou, přece se jim to stává! A to proto, že ještě nevyšli sami ze sebe, nezemřeli sobě a necvičili se v pravém vzdávání se svého já! Jsou však přece Bohu milejší, než všichni lidé, které jsi viděl předtím. Avšak věz, že tito lidé musí jít zcela jinou cestou, než kterou jdou – chtějí-li přijít na správnou Cestu k svému Zřídlu!“
Rulmann: „Ó, Pane Ježíši, musí trpět i tito lidé, kteří tráví všechny své dny v tak velké, přísné kázni?“
Ježíš: „Všechny nedostatky vzdání se sama sebe – i sebemenší – které člověk tam s sebou přináší, musí býti úplně odloženy na místě očisty a tito lidé budou pro tyto nedostatky zkráceni o značný stupeň věčné slávy! Věz, že setrvají-li v tomto stavu, musí proto vytrpět těžkou strast! Ale přece jen menší, než ostatní! Jsou na tom mnohem lépe než druzí na předešlých skalách!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, požívají tito lidé Tvé tajné, skryté, zvláštní Milosti, jakou často udílíš Svým přátelům?“
Ježíš: „Dokud neopustili sami sebe – nepožívají tohoto zvláštního přátelství, které Bůh poskytuje v těchto dobách svým zvláštním duchovním tajným přátelům!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, kdybych Tě směl prosit – aniž bych Tě urazil – abys mi ukázal své tajné přátele, rád bych to učinil.“
Ježíš: „Stane se tak! Ale musíš ještě stoupat daleko výš! Z jedné skály na druhou, až dojdeš na vrcholek hory, kde je pak uvidíš! Pravím ti též: dokonce budeš moci pohlédnout do Zřídla!“
Rulmann: „Pane Ježíši, Lásko mého srdce, to není mým úmyslem. Prosím Tě – může-li to být – promiň mi tuto čest! Neboť vím, že jsem ubohý tvor, necvičený, nezkušený a proto jsem toho nehodný! Avšak Tvá Vůle se staň, nikoli má!“
O PÁTÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj zrak a podívej se nad sebe!“
Rulmann uzřel nad sebou, že pátá skála je úžasně vysoko nad všemi ostatními a z těch lidí, kteří byli dole, jen velmi málo jich šlo nahoru. Z těch na čtvrté skále se sice často někteří odvážili stoupat vzhůru, ale když došli nahoru, největší část jich opět spadla dolů a jen velmi málo jich na ní zůstalo. I zeptal se: „Pověz mi Ježíši, co znamená, že tak málo lidí dojde na tuto vysokou skálu a udrží se na ní?“
Ježíš: „Tato hora je velmi vysoká a kdo chce vystoupit vysoko, tomu bude těžko a krušno! Pravím ti rovněž: kdo vystoupil na tuto pátou skálu a stále se na ní drží – ten teprve přišel na správnou Cestu, která vede ke Zřídlu!“
Rulmann: „Ach, můj Ježíši, jací jsou to lidé, kteří zde bydlí?“
Ježíš: „Otevři svůj zrak a viz!“
V témž okamžiku byl Rulmann na skále a viděl s radostí, že lidé byli velmi laskaví a dobrotiví mnohem více – než předchozí…
Rulmann: „Nejmilejší Lásko Ježíši, jací jsou to lidé, které jsem nyní viděl a jaký je jejich život a kázeň? Je jich velmi málo.“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří se vzdali své vlastní vůle, odevzdali ji Bohu a mají pevnou vůli nikdy více z vlastní vůle nic nekonat, nevědět a nepůsobit a chtějí si vyhledat Božího přítele, kterému je Cesta dobře známá a kterou on sám šel! Tomu se chtějí svěřit na místě Boha až do své smrti!“
Rulmann: „Pane Ježíši, tito lidé se mi líbí více než všichni ostatní tam dole, jsou mi velmi milí a zdá se mi, že i Tobě.“
Ježíš: „Je tomu tak! Je pravda, že to jsou Bohu milí, cenní lidé, neboť přišli na správnou Cestu! Setrvají-li na ní, budou Bohu velmi milí!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, jsou tito lidé blízko Zřídla?“
Ježíš: „Ne. Jsou ještě velmi vzdáleni svého Zřídla. Mají tam ještě velmi daleko. Nepřítel zpozoroval, že jsou na správné Cestě, staví se proti tomu a hodil na ně udici, kterou je drží, aby nepřišli dále!“
Rulmann: „Ach, Ježíši, jaká je to udice?“
Ježíš: „Taková, že nesetrvávají stále na této skále!“
Rulmann: „Řekni mi, moje Lásko, jsou tito lidé zajedno ve svém počínání?“
Ježíš: „Ano. Ale nepřítel všechny tyto lidi chytil na velkou udici! Ta se jmenuje – nestálost!“
Rulmann: „Pane Ježíši, v čem spočívá nestálost těchto lidí?“
Ježíš: „Spočívá v tom, že tito lidé často sestoupí z páté skály na čtvrtou! Přijmou opět svůj vlastní, osvojený si způsob a činí to právě tak jako lidé na čtvrté skále, která leží pod touto! Tak běhají nahoru a dolů, z jedné skály na druhou a proto nemají žádnou stálost a žádný trvalý pobyt na této skále!“
Rulmann: „Co je příčinou, že nejsou vytrvalí?“
Ježíš: „Je to tím, že jejich vlastní vůle ještě není zcela mrtvá! Avšak tito lidé jsou Bohu mnohem milejší než ostatní, neboť Bůh velmi miluje tyto lidi, kteří se vzdali své vlastní vůle! A ačkoli tito lidé nejsou vždy stálí – zůstávají přece jen ponejvíce ve stavu odevzdanosti!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, musí tito lidé také trpět, když zemřou v tomto stavu?“
Ježíš: „Ano. Budou-li takto shledáni, musí velmi trpět! Ale méně než všichni ostatní pod nimi! Budou se ale podílet i na větší věčné blaženosti!“
Rulmann: „Ó, Pane Ježíši, jak čistý musí být člověk, chce-li přijít k Tobě! A to je věru správné.“
O ŠESTÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj zrak a pohlédni nad sebe!“
Rulmann pohlédl nad sebe a uzřel, že šestá skála se tyčila převelice vysoko nad ostatními, že velmi málo lidí šlo z páté na šestou. Když přišli nahoru, padali opět rychle dolů, takže to vypadalo, jako by byli udeřeni do hlavy a zdálo se mu, že ze sta sotva jeden zůstal nahoře na skále.
Rulmann: „Ježíši, Lásko mého srdce, co to znamená?“
Ježíš: „Otevři svůj zrak a viz!“
V témž okamžiku byl Rulmann na šesté skále a zřel kolem sebe lidi plné lásky, nádherné ve svém vzhledu, mnohem krásnější než všechny, které viděl dříve dole. Skála byla velmi rozsáhlá a překrásná. Avšak lidí, kteří na ní bydleli, bylo velmi málo. Ačkoli jich bylo málo, bylo milo na ně pohledět.
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, jak se mi tito lidé převelice líbí! Co je to za lidi? Líbí se mi mnohem více než všichni ti, které jsem viděl dosud.“
Ježíš: „Líbí se i Bohu a jsou lidmi Jemu milými!“
Rulmann: „Ach, jací jsou to lidé?“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří se odevzdali Bohu a Božím přátelům na jeho místě, vzdali se své vlastní vůle a chtějí v tom pevně setrvat až do smrti!“
Rulmann: „Moje největší Lásko, jsou to lidé, kteří došli k svému Zřídlu?“
Ježíš: „Věz, že i tito lidé mají ještě hodně daleko k svému Zřídlu. Musí vystoupit ještě hodně vysoko, aby dosáhli Zřídla.“
Rulmann: „Pane Ježíši, co to znamená?“
Ježíš: „Nepřítel hodil na ně velkou udici, aby nepřišli dále! Bojí se o ně, neboť dobře vidí, že přišli na správnou Cestu! Jsou skutečně ze všech lidí, které jsi dosud viděl – svému Zřídlu nejblíže!“
Rulmann: „Jaká je to udice, na kterou je chytil?“
Ježíš: „Ta, že člověk by měl rád trochu požitku a trochu radosti ze svého poznání Boha jako jiní lidé a ačkoli to není špatné – není to přece nejbližší Cesta ke Zřídlu – neboť s touto žádostivostí se pojí tajný nedostatek! A sice, že člověk se rád porovnává s jinými lidmi a nenechává Boha působit co, kde a s kým On chce! Oni to dobře vědí a přece následují našeptávání nepřítele!“
Rulmann: „Ó, moje největší Lásko Ježíši, nejsou tito slastní lidé zproštěni stavu očišťování?“
Ježíš: „Budou-li takto shledáni při smrti – budou muset trpět těžká muka! Avšak ne tolik, jako ti dole! Jejich věčná blaženost ale bude mnohem větší!“
Rulmann: „Proč jen to je, že tito milí lidé nejdou dále?“
Ježíš: „Je to proto, že skryté touhy přirozenosti a její lstivou žádostivost nepotlačili zcela od základu! Je velmi nutné to poznat a odložit!“
O SEDMÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři svůj zrak a podívej se nad sebe!“
Rulmann viděl, že tato skála čněla hrozně vysoko nad šestou a že málo lidí přicházelo ze šesté na sedmou a když došli, padli opět velmi rychle dolů a málo jich zde zůstalo.
Rulmann: „Lásko mého srdce, co to znamená? Jací jsou to lidé?“
Ježíš: „To uvidíš.“
V témž okamžiku byl Rulmann na sedmé skále, která byla mnohem krásnější než všechny ostatní, avšak těch, kteří na ni bydlili, bylo méně než na kterékoli skále, kterou viděl předtím.
Rulmann: „Pane Ježíši, co to znamená? Jací jsou to lidé?“
Ježíš: „Jsou to lidé, kteří se oddali Bohu ve své nejvnitřnější podstatě a v tom chtějí pevně setrvat až do své smrti! Všechna jejich snaha směřuje k tomu, jak by přemohli svou přirozenost v její celé moci a jak by ji ovládli svou duchovní moudrostí! Jsou také ochotni učinit vše, co Bůh od nich požaduje, ať je to vnějšího anebo vnitřního rázu, ať se jedná o vnější skutky lásky anebo o usebranost nitra! Snaží se jen, aby sloužili Jeho nejmilejší Vůli! Že tak neobyčejně svítí a září, pochází z toho, že jim Bůh poskytl Svou Milost plnou Světla v neobyčejné míře! Proto svítí mnohem více než všichni ostatní, kteří bydlí dole!“
Rulmann: „Ježíši, moje Lásko, jsou to lidé, kteří už došli do svého Zřídla?“
Ježíš: „Ne. Mají tam ještě velmi daleko.“
Rulmann: „Proč jen tak málo lidí přebývá ve Zřídlu?“
Ježíš: „To všechno ještě sám uvidíš!“
Rulmann: „Co v tom překáží těm milým lidem?“
Ježíš: „Nepřítel v nich zapustil velký hák a tím je drží, aby nemohli jít dále!“
Rulmann: „Co to znamená, že do těchto milých lidí zapustil a upevnil hák, na druhé však hodil udici?“
Ježíš: „Nepřítel se velmi obává, že tito lidé by mu mohli utéci do Zřídla.“
Rulmann: „Jaký je to hák, kterým je drží?“
Ježíš: „Spočívá v tom, že tito lidé tu velkou Milost plnou Světla – kterou obdrželi od Boha – používají skrytě v přirozeném smyslu mnohým způsobem a dobře si to uvědomují! Také používají této velké Boží Milosti k potěše své přirozenosti! Nepoznávají to a nevšímají si toho tak, jak by měli – ačkoli by to mohli pozorovat! Ale nepřítel, který jim to vnuká – pozoruje to dobře! Neboť je velmi čilý a i když již obdrželi žádanou útěchu od Boha – přijímají také ještě Večeři Páně – protože by rádi požívali osvěžující sladkost od Boha! A to není to nejvyšší! Uvidíš ještě jiné lidi, kteří odumřeli všem těmto věcem! Ale ti lidé, kteří zde bydlí, požívají těchto i jiných útěch a požitků příliš mnoho a tajně, v přirozeném smyslu! A ačkoli se ti to zdá být jen malou překážkou, musí přece proto mnoho trpět, avšak mnohem méně než ti dole! Budou též mít ale mnohem větší věčnou odměnu, než ostatní!“
O OSMÉ SKÁLE
Ježíš: „Nuže, pohlédni opět nad sebe!“
Rulmann pohlédl nahoru na osmou skálu. Ta čněla v nesmírné výšce nad všemi ostatními a bylo na ní málo lidí. Tu pravil: „Ježíši, Lásko mého srdce, jací jsou to lidé? A jaká je jejich práce tam nahoře?“
Ježíš: „To uzříš.“
V tom okamžiku byl Rulmann na osmé skále a viděl, že tito lidé byli blaženější, zářivější a krásnější než všichni ti, které viděl dole! To mu působilo obzvláštní a velkou radost! I řekl: „Pane Ježíši, jací jsou to lidé?“
Ježíš: „Jsou to Bohu velmi milí lidé! Takoví, kteří předčili všechny ostatní lidi a to ve všem cokoli s nimi chce činit! V časnosti i ve věčnosti!“
Rulmann: „Ach, Ježíši, kéž by bylo mnoho takových lidí!“
Ježíš: „Jak by mohlo být mnoho takových lidí?! Vidíš přece, že je velmi málo těch, kteří jsou ochotni zříci se úplně dočasných přirozených věcí kvůli Bohu! Nevšímat si jich a pěstovat sebezapírání opravdově a upřímně pro čest Boží! Jak mají lidé dojít tak daleko, aby se poctivě a úplně zapírali i v tom, co je věčné, nezměřitelné a nevyslovitelné?! Že totiž netouží po Nebeské slávě, ale jen po Bohu – kvůli Němu Samému?!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, když pravíš, že je nutno zříci se úplně všech dočasných věcí, rozumí tím lidé, že se mají oprostit od všech svých dočasných statků. A toho se hrozí.“
Ježíš: „To musí též být! Kdo chce přijít na tuto osmou skálu k těmto lidem – musí být oproštěný od všech svých prostředků i statků! Anebo – nesmí mu naprosto na tom záležet, zda je má či nemá a musí mu být spíše pomůckou na cestě k Bohu, než překážkou! Ti, kteří jsou na tom takto – mohou je podržet! Nemilují-li v majetku sami sebe – nýbrž hledají-li jedině slávu Boží – dovoluje jim Bůh zajisté, aby z něho kryli potřeby své tělesnosti, bez svévol a vše ostatní dali Bohu, kterému to také náleží!“
Rulmann: „Pane Ježíši, jsem velmi rád a domnívám se, že tito lidé došli k svému Zřídlu“.
Ježíš: „Ne. Ale jsou Zřídlu nejblíže ze všech, které jsi dosud viděl! A tito lidé obdrželi od Boha větší bohatství Milosti a Světla než všichni ostatní a Bůh jim dal zřít větší divy! Ale všechno v obrazech a podobenstvích!“
Rulmann: „Ježíši, moje Lásko, co však je nad obrazy a podobenstvími?“
Ježíš: „Těmto lidem je občas povolen zcela krátký pohled do Zřídla a to nemohou znázornit obrazem, ani to nemohou vyložit či vyjádřit slovy!“
Rulmann: „Má největší Lásko, věřím, že tito lidé unikli očistě.“
Ježíš: „Nikoli. I oni tam musí!“
Rulmann: „Jaká je toho příčina? Proč i oni přicházejí tak obtížně k svému Zřídlu?“
Ježíš: „Nepřítel do nich zapustil dva velké háky a upevnil je v každém boku, aby mu neunikli!“
Rulmann: „Jaké jsou to háky?“
Ježíš: „Jeden je v tom, že tito lidé nahlédli trochu do Zřídla a žádostivě si přejí obdržet ještě více! To však není to nejvyšší! Mají tedy ještě skrytou všetečnou vůli a sice tak tajnou, že to ani sami nepoznávají! A proto ji také nemohli od základu odložit!“
Rulmann: „Jaký je ten druhý hák?“
Ježíš: „Věz! Bůh vedl tyto lidi podivuhodnými, zvláštními cestami a dal jim spatřit velké a zvláštní divy – všechno v obrazech! K tomu jsou tito lidé připoutáni zcela tajnou a skrytou sebeláskou – o čemž ani sami nevědí! Avšak Bůh to ví dobře a proto nemá důvěru v jejich stálost natolik, aby jim tyto Duchovní Milosti odňal a skryl! Šetří je, neboť zná dobře toho tajný důvod, který je skrytý v jejich přirozenosti – aniž by to oni sami poznávali! To je ten druhý hák, kterým nepřítel zadržuje tyto lidi zpět před jejich Zřídlem!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, jací musí být tito lidé, mají-li uniknout oběma hákům?“
Ježíš: „Musí to být zcela odumřelí lidé! Odevzdaní a oddaní v nejhlubším základu! Jejich přirozenost musí být usmrcena v nejvnitřnější podstatě! Také musí přesně rozeznávat cesty přirozenosti jasnou schopností rozlišování – jinak se k Zřídlu nepřiblíží!“
Rulmann: „Bolí mě, že i tito milí lidé musí ještě podstoupit očistu.“
Ježíš: „Kdyby bylo těchto lidí více v křesťanstvu, bylo by všechno mnohem lepší, než je tomu nyní! Věz, že jejich utrpení bude mnohem menší, než u všech dolních a jejich věčná blaženost bude také mnohem větší!“
O DEVÁTÉ SKÁLE
Ježíš: „Otevři nyní svůj zrak a s radostí pohlédni vzhůru!“
Rulmann se zadíval na devátou skálu a uzřel, že je ohromně vysoká! Takže mu připadalo, že jí vůbec nemůže dohlédnout konce, jako by stála na nejvyšším nebi! Také spatřil, že jen velmi málo lidí šlo z osmé na devátou skálu. A ač jich bylo tak málo, přece když přišli nahoru, spadla jich část opět dolů! Odvažovali se velmi často – ale vždy opět spadli dolů – takže jich na ní zůstalo velmi málo a zdálo se, jako by jich bylo sotva více – než tři! Ti, kteří spadli ze skály dolů – vypadali zcela tak – jako by byli mrtví!
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, co znamená tato odvážnost a tyto pády? A že tak zřídka kdo zůstane nahoře?“
Ježíš: „Co je vysoké, dá se obtížně zlézt! A protože v této době tak málokdo se odvažuje až na smrt – proto také tam málokdo přichází! Když vidí, v jak přísné odevzdanosti žijí tito lidé – uleknou se a padnou blízcí smrti!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, to mě bolí z hloubi srdce.“
Ježíš: „Nyní popatři s radostí nad sebe!“
V témž okamžiku byl Rulmann na této vysoké, rozlehlé, nesmírně veliké deváté skále a připadalo mu, že skály, které viděl dosud, všechny dohromady nebyly tak vysoké, tak veliké, tak rozlehlé, ani tak krásné, jako tato skála samojediná! Avšak jen řídce byl někdo na ní! Přesto však pociťoval více radosti a blaha z pohledu na ně – než na všechny ostatní! Tu pravil: „Proč je to zde tak rozlehlé a krásné a přece jen tak řídce obydlené?“
Ježíš: „Bůh neurčil tuto skálu k tomu, aby na ní bydlilo tak málo lidí! Věz také, že zde se otvírá brána – která vede ke Zřídlu – odkud vyplynuly všechny stvořené věci na Nebi i na Zemi!“
Rulmann: „Co znamená, že tito lidé se zdají být zevně tak slabí a přece vnitřně jsou jasní jako nejkrásnější andělé?“
Ježíš: „Není divu, že zeslábli po zlezení tolika vysokých skal! Věz, že v nich nezůstala ani kapka krve, ani morku! Všechno vyschlo a zahynulo! Proto jsou tak slabí!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, jak jim ale zůstal zachován jejich tělesný život?“
Ježíš: „Ten – pro Něhož spotřebovali svou přirozenou, nečistou krev a morek – jim dává čistou, panickou krev a morek! Nyní i v tobě vyschl a odumřel všechen tvůj morek a krev!“
Rulmann: „Pane Ježíši, o tom nic nevím.“
Ježíš: „To je pravda. Ty jsi to zapomněl. To učinila nadměrná Láska, která v tobě kvete!“
Rulmann: „Proč svítí tito lidé vnitřně jako jasní andělé?“
Ježíš: „Bůh je naplnil tak nevypověditelnou, velkou láskou, že z nich musí svítit! No oni sami to nevědí a také si to vědět nežádají! Ač je těchto lidí tak málo – přece jen dává Bůh křesťanstvu spočívat na nich! A kdyby jich nebylo – nechal by Bůh křesťanstvo zaniknout a dal by ihned ďáblovi moc, aby stáhl svět sítí dolů!“
Rulmann: „Ach, že je těchto lidí tak málo! Ach, Lásko mého srdce, nebylo jich dříve více než nyní?“
Ježíš: „Věz! Není tomu ani tak dlouho, co těchto lidí bylo mnohem více než nyní!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, zdá se mi, že by bylo zapotřebí, abys je ponechal křesťanstvu na pomoc.“
Ježíš: „Bůh nechtěl, aby tito milí lidé žili a působili mezi nepravými křesťany, kteří žijí proti všemu křesťanskému řádu!“
Rulmann: „Pane Ježíši, jak žijí tito lidé? Vědí, že jsou blízko Zřídlu?“
Ježíš: „S jistotou to nevědí, avšak občas je jim dopřán malý pohled do Zřídla, z kterého poznají, že vnitřně vypadají a svítí jinak! Avšak oni se oddali a odevzdali Bohu ve víře! Ryze a bezvýhradně! Když jim Bůh poskytne nějakou občerstvující útěchu, zaleknou se toho více, než kdyby je nechal strádat! Neboť oni si nežádají ničeho, než aby mohli následovat příkladu Kristova prostě – ve víře! Nemilují, nehledají a nežádají si žádnou utěšující sladkost! Jejich víra je tak prostá a ryzí, že si nežádají, ani se nesnaží něco vědět! Jsou tak pokorní, že se považují za nehodné obdržet skryté Božské Dary Útěchy! A také si jich nežádají!“
Rulmann: „Lásko má, nemají tihle lidé celkem vůbec žádného přání?“
Ježíš: „Nemají jiného přání, než aby sláva Boží byla úplná – a nic jiného! Odevzdali se Bohu naprosto! Co činí s nimi a se všemi věcmi, to všechno se jim v nitru líbí! Dává-li jim, jsou spokojeni! Bere-li jim, jsou spokojeni! A tak jsou svobodni ve všech věcech! Bojí se více sladkého než kyselého – neboť milují kříž!“
Rulmann: „Nemají žádnou bázeň?“
Ježíš: „Nebojí se ani pekla, ani podsvětí, ani nepřátel, ani smrti, ani života! Všechna bázeň je opustila, ledaže jim připadá, že nenásledují příkladu Kristova tak, jak by rádi chtěli a jak jsou povinni! Jsou tak pokorní, že sami sebe a všechna díla, která vždy učinili, nepovažují dočista za nic! Staví se pod všechno jiné stvoření a nechtějí se s nikým srovnávat ani v časnosti, ani ve věčnosti! Mají rádi všechny lidi v Bohu a kdo miluje Boha, toho milují rovněž! Světu vnitřně odumřeli a všechno působení vlastního rozumu v nich přestalo! Milují Boha a ztotožňují se s Ním každým svým hnutím! Na sebe samé však nemyslí! Ani se nemilují, ani nehledají svůj prospěch nebo sami sebe – v čase i věčnosti! Vzdali se vnitřně sami sebe a všeho stvoření zároveň, i se vším, co kdy bylo stvořeno – v čase nebo věčnosti! Žijí v nevědění a také si nežádají ničeho vědět, neboť se považují za nehodné! Věz! Těmto lidem dali nepřátelé zakusit všeho soužení, které je myslitelné – z něhož část je nad lidské schopnosti a smysly! Nemají žádné jiné vůle – než kdyby je Bůh opět chtěl na ně dopustit – přijmout je s radostí! Všechna stvoření byla pro ně křížem a přetrpěli je! Kdyby jim Bůh opět dal tento kříž, rádi by jej přijali, protože jejich Pán a Bůh šel s křížem před nimi a oni si žádají jít jen touto Cestou a ne jinak až do své smrti! Jsou světu neznámí, avšak jim je svět dobře znám! Tito lidé, kteří bydlí na deváté skále, mají pravou víru, jsou pravými uctívači – kteří se koří Bohu v Duchu a v Pravdě!“
Rulmann: „Moje Lásko, obávám se, že ti, kteří by měli tuto knihu číst, se nad ní pohorší. Nemáme přece házet perly sviním.“
Ježíš: „Bohu poroučet nemůžeš! Věz! Tento poslední díl, který je zde napsán – o deváté skále – má být křesťanstvu užitečnější než všechno, co stojí v celé knize! Věz také, že jediný z těchto lidí je Bohu dražší, milejší, cennější a křesťanstvu užitečnější, než tisíc jiných lidí, kteří žijí na svůj vlastní způsob! Že je zde mnoho věcí podáno v obrazech – to nechť nikoho nezaráží! Jinak by nevěděli, co to znamená a nerozuměli by tomu! Bůh je tak velké dobro, že žádný lidský smysl není schopen Ho pochopit! Obáváš se, že této řeči, kterou jsem ti přikázal napsat, nebude rozuměno? Přece jsou na světě lidé, kteří toho ve svém životě dosáhli – ačkoli jich je málo – a ti tomu dobře porozumí! Kdybych tě byl vyzval, abys psal o devíti kůrech andělských – to by byla nesrozumitelná a cizí řeč – neboť lidský rozum by tomu nerozuměl, ani by to nepochopil!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, což nemůže žádný člověk přijít jinak ke Zřídlu, než když bydlí s těmito lidmi na této deváté skále?“
Ježíš: „Ano, to se stalo svatému Pavlovi! Avšak musel potom nést těžký kříž až do své smrti a nakonec dát za to i svůj život! Věz! Necvičeným ctnostem lze důvěřovat právě tak málo v této době – jako před staletími! Nejjistější Cestou by bylo, kdyby člověk překonal všechny tyto veliké, vysoké skály stejnoměrným postupem v pravé odevzdanosti až k deváté skále a tak by dosáhl pravého pokoje!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, obávám se, že mnoho lidí běhalo po mnohá léta sem a tam a zabloudili. Takže nikdy nemohli přijít k těmto pokojným lidem, kteří bydlí na této skále.“
Ježíš: „Je dnes vidět někoho, kdo by měl po tom velkou touhu?“
Rulmann: „Myslím, že dokonce mnoho lidí po tom touží.“
Ježíš: „To je sice pravda, pokud by toho mohli dosáhnout svým věděním a podle své vůle! Avšak nemají skutků!“
Rulmann: „Pane Ježíši, jsou lidé na této hoře osvobozeni od stavu očisty?“
Ježíš: „Ano. Když na ní zůstanou až do své smrti!“
Rulmann: „Nejvyšší Lásko Ježíši, což mohou lidé odtud spadnout opět dolů?“
Ježíš: „Již se to stalo, že z této vysoké skály někteří spadli dolů až pod síť! Důvodem bylo, že nepřítel v ně vnesl trochu samolibosti a oni neodporovali – jak by správně měli! A právě pro tento hřích byl nepřítel vyvržen z Nebe s celou svou společností! A kteří lidé spadnou z této vysoké skály až na Zem a pod síť – z těch se stávají ti nejškodlivější lidé – jací jsou v křesťanstvu! A sice proto, že od Boha obdrželi Milost plnou Světla a toto Světlo obracejí na falešnou nauku, kterou zavádějí křesťanstvo na scestí! Mělo by se před nimi utíkat více, než před nepřáteli z pekla! Zvláště prostí lidé by se jich měli vystříhat v této nebezpečné době, neboť plevel se začíná velmi vzmáhat! Dokud je duše v těle – nemůže se člověk zvednout výše než na tuto skálu, ani nemůže proniknout hlouběji ve Zřídlo! A k tomu se na něho věší nepřítel, aby ho stáhl dolů – což potvrdil i na Mně Samém – když Mně též sám napadl a pokoušel!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, jak cenní jsou lidé, kteří došli na tuto skálu!“
Ježíš: „Bůh miluje tyto lidi tak nevypověditelně, že kdyby se stalo, že by jeden jediný z nich Boha o něco prosil a všechno současné křesťanstvo dohromady prosilo o něco opačného – tu vyslyšel by Bůh raději tohoto člověka samotného – než celé křesťanstvo dohromady!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, jak podivuhodně radostní mi připadají tito lidé! Jaká radost a slast je asi tam, kde lze Tě nalézt bezprostředně!“
Ježíš: „Kdyby bylo možné, aby jeden člověk měl důvtip, sílu a schopnosti všech lidí a andělů – vší touto sílou by nemohl pochopit ani nejmenší radost, jakou má Bůh ze Svých přátel na věčnosti!“
Rulmann: „Ach, má nejvyšší Lásko Ježíši, ještě bych rád řekl, že by bylo velmi zapotřebí, aby na této skále bylo mnoho lidí, aby se modlili za křesťanstvo.“
Ježíš: „Že jich je nyní tak málo – to si křesťanstvo jednoho dne uvědomí!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, přece však doufám, že dokud bude žít jediný z nich, že kvůli němu se smiluješ nad křesťanstvem.“
Ježíš: „Věz, že nebude-li Bůh chtít to dále trpět a bude-li to urážet Jeho spravedlnost, vezme všem těmto lidem sílu a moc prosit za křesťanstvo!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, doufám, že dosud nepřišel čas, že bys nechal svět zahynout. Zdá se mi, že počet vyvolených není dosud úplný.“
Ježíš: „To je sice pravda. Avšak věz, že Bůh nechal kdysi zajít svět pro jeho hříchy až na osm lidí! Z těch povstalo nové lidstvo! Věz také, že Bůh nechce dlouho trpět veliký nepořádek, který nyní panuje!“
Rulmann: „Ó, moje nejvyšší Lásko Ježíši, nyní bych se rád zeptal, jak dlouho necháváš bydlet tyto lidi na této skále. Lidi, kteří umrtvili svou krev a svůj morek a obětovali je pro Tebe, než jim dáš nahlédnout do Zřídla?“
Ježíš: „Některým se tak děje dřív, než sem dojdou! To však potom draze platí až do své smrti – jako se to stalo i sv. Pavlovi! Některým lidem dopřávám pohledět hned, jakmile přijdou na tuto skálu! Jiným – druhým nebo třetím rokem! Někteří nahlédnou v pátém nebo desátém roce! Některé nechává Bůh zde ležet strádající až do jejich smrti a když přichází jejich konec – dovoluje jim nahlédnout! Některým zakryje Bůh Zřídlo tak, že trpí, dokud nepozbudou dechu! To jsou skryté, tajné cesty Boží a nikdo není oprávněn je znát! Proč však jedná Bůh s těmito milými lidmi tak nestejně – důvodem toho je, že dobře ví, co kterému náleží, co je pro něho dobré a prospěšné! Nyní viz, jak málo je zcela poslušných lidí v této době, neboť jsou to jen ti, kteří bydlí na této skále!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, směl bych Tě já, nehodný tvor, prosit – pro mě je toho příliš mnoho, ty ale můžeš všechno – abys mě nechal bydlit s těmito lidmi na této skále? Ach, Lásko mého srdce, nehněvej se prosím pro tuto prosbu. Je-li to trochu možné, pomoz, Ty, který všechno můžeš, abych směl být sluhou těchto milých lidí, neboť já sám jsem toho zcela nehodný.“
Ježíš: „Boha lze snadno přemoci pokorou! Této si u tebe povšiml! Nejenom, že tě nechá bydlit s těmito lidmi, ale nechá tě dokonce nahlédnout do Zřídla!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, to se mi zdá býti nepochopitelné. Jak přijdu já, nejnehodnější tvor, k tomu, čeho jsem tak naprosto nehodný?“
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
Jak ho Bůh přiměl, aby nahlédl do Zřídla
════╬══╬══╬══╬══╬══╬══╬════
Ježíš: „Nyní buď poslušný a otevři svůj vnitřní zrak! Musíš sám nahlédnout do Zřídla!“
Rulmann se ulekl v hloubi svého srdce i duše a pravil: „Nejdražší Živote Ježíši, odejmi mně ubohému tuto velikou čest, neboť jsem jí velmi nehodný a kromě toho jsem také neschopen tohoto úkolu. O to snažně prosím kvůli Tobě Samému i pro všechno dobré, pokud jen mohu prosit Tvoji dobrotu. Je-li to přece Tvoje Boží Vůle, dovoluji si prosit proti Ní, neboť to je pro mě přetěžkou úlohou.“
Ježíš: „Zanech této řeči! Neboť to musí být! Musíš napsat všechno, co lze vyjádřit a říci nebo co je pochopitelné pro rozum!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, jak se to srovnává, že mně chceš ukázat, co zůstává skryté a neznámé Tvým milým přátelům a co skrýváš těm, kteří již tak dlouho bydlí na této skále s vynaložením velkého a mocného úsilí? Prosím Tě pro Tebe Samého, odejmi mně nehodnému tuto obzvláštní velkou čest.“
Ježíš: „Zdrž se této prosby! Neboť to musí být! Avšak věz: před svou smrtí si to budeš muset zasloužit! Těžce a hořce!“
Rulmann: „Nelekám se toho Pane Ježíši. Vždyť Jsi přece pro Svého nebohého sluhu také tolik trpěl. Ó, nejdražší Živote, čiň se Svým ubohým, nehodným tvorem dle Své Vůle – v času i věčnosti.“
Jakmile nyní Rulmann přivolil a se vzdal – byla mu brzy otevřena brána Zřídla tak, jako by to byl pouhý okamžik! Když bylo vidění skončeno, bylo celé jeho nitro naplněno takovou radostí a Světlem, že byl u vytržení a o času nic nevěděl! Když přišel k sobě, byly jeho vnitřní radost a Světlo tak nesmírné a nevyslovitelné – tak přílišné – že se toho ve své přirozenosti zalekl! Vzpomínal a myslel si: Kdo jsi byl? Jaký div se stal s tebou, že tvá duše i tvá tělesná přirozenost tak přetékají nejvyšší radostí? Tak seděl a dlouho přemýšlel… Avšak čím více na to myslel – tím méně věděl, co by to bylo! Myslel, že by to rád napsal a o tom mluvil – jak mu bylo poručeno – avšak nevzmohl se, aby řekl nebo napsal to nejmenší z toho, co viděl ve Zřídle! Pak přemýšlel, jak by to učinil pochopitelným v obrazech a podobenstvích – avšak nesvedl toho – neboť to bylo daleko nad jeho poznání! Pak si předsevzal, že bude tak často a tak dlouho o tom uvažovat, až by to mohl vylíčit za pomoci rozumu a duchovního znázornění. Bylo to však daleko nad jeho rozum! Pak si řekl, že chce o tom přemýšlet tak často a tak mnoho, až to nakonec pozná! Avšak čím více o tom přemýšlel, tím méně to poznával – právě proto – že to bylo nad vším jeho poznáním, nad vším, co kdy pochopil a co slyšel! Čím více se tímto namáhal, tím stále méně a méně věděl, co to bylo! Pravil tudíž: „Pane Ježíši, velmi mě udivuje, co jsi mínil, když jsi pravil, že mám vidět a napsat, co je možno vyjádřit. Nyní nejsem s to dát o tom dohromady ani slovo! Také to nemohu obsáhnout svým rozumem! Rovněž nevím a nerozumím, kde jsem byl a co jsem slyšel, neboť jsem zcela naplněn úžasnou radostí a nevím, jak bych tuto nevyslovitelnou radost přemohl a utlumil, aby prudce nevybuchla!“
Ježíš: „Věz! Ta nejmenší radost v Bohu jde daleko nad všechny radosti tohoto světa – i kdyby byly v jedné hodině všechny pohromadě!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, divím se, že se mi srdce nerozskočí překypující radostí. Ach, můj nejdražší Živote Ježíši, směl bych se Tě zeptat a chtěl bys mě poučit – co to bylo, co jsem viděl a kde jsem byl – neboť nemohu o tom ani mluvit, ani psát.“
Ježíš: „Věz! Viděl jsi Zřídlo! Že to nyní nemůžeš ani vyslovit, ani rozumět, ani pochopit – tomu se nediv! Neboť kdyby bylo možné, aby jediný člověk měl mysl a rozum všech lidí, kteří kdy žili – nemohl by pochopit vlastní silou ani to nejmenší z toho, co jsi viděl! Proto si to tak příliš nepřipouštěj, neboť by to bylo nad všechen lidský rozum a pochopení! A když jsi to viděl, byl jsi oproštěn od všeho stvořeného! Stvořitel se stal tvým Ženichem a byl jsi v té – Vznešené Škole – kde Duch Svatý je Mistrem! A když tvoje duše přišla do této – Vysoké Školy – uviděla, že byla plná spisů – a ty byly plné Pravého Světla a Pravé Moudrosti! A když to tvoje duše uviděla, byla tak nevyslovitelně šťastná a tak dychtivá, že z pouhé radosti sama od sebe skočila mezi tyto spisy a otáčela se mezi nimi sem a tam, až byla zcela naplněna Pravým Světlem a nabyla Pravého Ducha Moudrosti a Rozeznávání! Zároveň však bylo v této – Vysoké Důstojné Škole – tvé duši uděleno Nejvyšším Mistrem tolik překypující Lásky, že přetekla také do vnějšího člověka!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, musím ti říci, že jakmile jsem vešel ve Zřídlo, pocítil jsem ve své duši tak nevýslovně velkou lásku, že bych byl rád trpěl všechna muka, která trpí všechny duše v očistci, abych je osvobodil! Také jsem pocítil tak velikou lásku ve své přirozenosti – avšak nadpřirozeným způsobem – že mně Tvé utrpení na Kříži hluboce uchvátilo srdce a Tvá smrt mně byla tak nevýslovně a nekonečně drahá, že jsem žíznil po největším utrpení a po nejpotupnější smrti, jaké je možno vymyslet! Přitom se mé duše zmocnila také prudká touha uctít Tvou smrt a moje přirozenost byla naplněna žádostí trpět za všechny hříšníky a za utrpení všech lidí, kteří jsou na Zemi – kdyby to bývala byla Tvá Vůle!“
Ježíš: „Věz! Tuto lásku a nadměrnou schopnost jsi získal v této Vysoké a Vznešené Škole Svatého Ducha!“
Rulmann: „Pane Ježíši, kdybych byl měl trpět všechna muka, která musí trpět všichni lidé Tobě ke cti a chvále, bývalo by mi to bylo velkou radostí!“
Ježíš: „Věz! Člověk nikdy není v tak vysoké Boží Lásce – není-li na tomto stupni!“
Rulmann: „Kdyby to byla Tvá Vůle, odebral bych se rád do věčného pekla Tobě ke cti – kdyby tím všichni lidé poznali to – co jsi nechal viděti mně, nehodnému stvoření, ve Svém bezedném slitování.“
Ježíš: „Věz! Kdyby lidé, kteří nyní žijí, usilovali o oproštění od své vlastní vůle co nejvážněji a mužně se odvážili na těchto devět skal – pak člověk, který by takto chtěl následovat Boha – byl by Jím Samým veden a bylo by mu pomáháno tak, jako to bylo učiněno tobě!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, neznám člověka, kterému bych to nepřál ze základu srdce právě tak, jako sobě samému. Divím se, že v sobě nalézám tak velikou, nekonečnou radost.“
Ježíš: „Nespoléhej se příliš na tento velký dar! Neboť až Bůh uzná za dobré – odejme ti jej úplně a zanechá tě tak chudým a nevědomým, jako bys nikdy nebyl ničeho od Boha dosáhl!“
Rulmann: „Lásko má největší Ježíši, nehněvej se pro to, co nyní řeknu: Miluji Tě tak vřele, že nevím, co bys se vší Svou Mocí mohl učinit, aby mě to bolelo, protože všechno, co můžeš učinit, musí se mi ve všem líbit pro velikou lásku, kterou k Tobě pociťuji. Kdyby záleželo na mně, abych si přál – nevěděl bych nic lepšího – neboť Tvé skutky jsou nade všechny statky. Dáš-li, nebo vezmeš-li mně něco – je mně to stejně milé.“
Ježíš: „Hleď, aby se ti nestalo to, co potkalo sv. Petra, který také měl velkou odvahu a smělost! Když však na něho dolehla nouze – opustila ho jeho síla!“
Rulmann: „Pane Ježíši, odevzdávám se Tvému Milosrdenství.“
Ježíš: „Nyní přehlédni všech těchto devět skal a pohlédni pod síť, která je natažena přes tento celý svět!“
Rulmann pohlédl pod síť a viděl, jak pod ní kráčeli dva lidé. Jeden z nich byl veskrze krásný na pohled – jako jasný anděl, druhý člověk byl veskrze černý a tmavý na pohled – tak jako nepřítel – kromě toho, že ještě měl lidskou postavu. Tu pravil: „Lásko mého srdce, kdo jsou tito dva lidé?“
Ježíš: „Věz! Člověk, který je pod sítí tak silně černý jako nepřítel, přebýval s těmi lidmi, kteří bydlí na deváté skále a byl svržen dolů jako Lucifer, neboť měl poněkud zalíbení sám v sobě a pro tuto sebelásku se před lidmi vynášel a chtěl být něčím sám ze sebe! Nyní je jedním z nejškodlivějších lidí zde na Zemi – neboť jeho nauka je nepravá – a je nutno utíkat před ním více než před všemi zlými duchy!“
A Rulmann viděl jich mnoho toho druhu, kteří bydlili pod sítí. Toho mu bylo velmi líto, neboť tito lidé jsou nejškodlivějšími v křesťanství. Pravil: „Jak je možno poznat tyto nepravé lidi?“
Ježíš: „Učí rychlé, pohodlné cestě – ke které je také přirozenost náchylná – zvláště v této době!“
Rulmann: „Lásko mého srdce, kdo je ten člověk, který tak svítí pod sítí?“
Ježíš: „Věz! Také tento viděl Zřídlo a bydlel ve společnosti těchto milých lidí! Avšak pohnut velkou láskou a slitováním k svým bližním sešel dolů pod síť k ubohým hříšníkům pokusit se, zda by snad s pomocí Boží jednoho z nich neobrátil a nepomohl mu z hříchů! Tento člověk vidí velmi daleko a ví, jak žalostně jsou křesťané pod sítí vystaveni strašným nebezpečím a rád by vytrpěl tělesnou smrt, kdyby jim mohl pomoci z hříchů, neboť přísné soudy Boží po tomto čase jsou mu dobře známé!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, je mnoho takových svítících lidí v křesťanství?“
Ježíš: „Věz! Těchto lidí je velmi málo! Takže bys těžce snášel, kdybys to viděl!“
Rulmann: „Mají tito lidé ještě bázeň?“
Ježíš: „Ano, mají bázeň! Avšak žádnou jinou než tu, že svému Pánu a Bohu příliš málo slouží a Jeho příkladu nenásledují tak, jak by rádi chtěli! Ačkoli by tato bázeň jim mohla být snadno odňata – ponechává jim ji Bůh přece nějaký čas! Nebojí se však ani podsvětí, ani pekla, ani ďábla, ani lidí, ani smrti, ani života, neboť všechna bázeň je opustila, mimo tu jedinou – dětskou bázeň! Tu musí často mít až do své smrti!“
Rulmann: „Musí tito lidé ještě trpět?“
Ježíš: „Ano, musí trpět! Nežádají si také nic jiného, než aby mohli následovat Můj pravý příklad až do své smrti! Největším jejich utrpením je, že správně poznávají, jak nebezpečně na tom je křesťanstvo, s kterým mají láskyplný soucit! Jsou totiž tak vysoce osvíceni, že u všech lidí dobře vidí, čím to je, že nejdou kupředu k svému Zřídlu! A když tito ušlechtilí, osvícení lidé vidí, jak lidé zaujatí a ulpívající na způsobu života, který si zvolili, jsou také spoutáni jinými věcmi – mají s nimi velký soucit a tento kříž nesou podle příkladu svého Vůdce – Krista – až do své smrti!“
Rulmann: „Lásko mého srdce Ježíši, jsou tito lidé jisti věčným životem?“
Ježíš: „Vyšli sami ze sebe a sjednotili se s Bohem! Jak by měl Bůh naložit se svými přáteli? Má snad své vlastní přenechat nepříteli? Tak On nejedná! Proto, když tito lidé zemřou, vstoupí jediným krokem z časnosti do Věčného Života – neboť tyto ušlechtilé, osvícené lidi nemůže nikdo utěšit – než Bůh Sám Sebou!“
Rulmann: „Pane Ježíši, čím je to, že řád tak zcela vymizel ze svatého křesťanstva?“
Ježíš: „Dříve, v minulých dobách, bylo zvykem obracet se ve všech důležitých věcech – které kdo chtěl podniknout – k Bohu a k Božím přátelům! Kdyby se však nyní ocitlo křesťanstvo v nouzi a kdyby vystoupil jeden z těchto ušlechtilých lidí – kteří mají dar rady Svatého Ducha – a chtěl by lidem radit ve světských i duchovních věcech, bylo by jim to na posměch a jeho by považovali za blázna! Rovněž věz! Kdyby jednomu z těchto lidí bylo poručeno celé křesťanstvo – vládl by mu ve všem řádu mnohem lépe, než by toho byl schopen kdokoli jiný – a také by mu to bylo snadné! Ačkoli však mají Ducha Svatého, přece jsou utlačováni, považováni za nic a vysmíváni! Avšak zanechme této řeči a řekni mi: rozuměl jsi dobře, co Bůh zamýšlel, když tě nechal napřed uzřít vysoké hory, na kterých bylo tolik ryb a ryby řítící se z hor přes skály – a které, když přišly dolů, pluly všemi vodami a celým světem? Jak mnohé z nich přitom byly chyceny a když propluly celým světem a potom opět došly k prvnímu pohoří, jak málo jich zůstalo zachováno a jak se vodami a přes pohoří šplhaly vzhůru přes vysoké skály až ke zřídlu vod proudících dolů a jak padaly dolů, jakmile došly nahoru na pohoří – a část jich se pádem zabila? Tu jsi viděl, že to opakovaly často a mnohokrát, než se dostaly přes vysoké skály – takže těch, které došly až nahoru na pohoří – zůstalo velmi málo… Porozuměl jsi všemu, co tím Bůh míní?“
Rulmann: „Ano, Lásko mého srdce, rozuměl jsem dobře, že to všechno bylo podobenství. Ach, nejmilejší, jediná Lásko Ježíši, slituj se nad křesťanstvem.“
Ježíš: „Jak se mám slitovat?! Opovrhují tím vším! Bůh je dříve dobrotivě napomínal a varoval velkým morem a ještě dříve mnohými znameními! Brzy láskou, brzy utrpením! Nic to nepomáhá! Po Boží Bázni se vůbec neptají! To nehodlá Bůh již dlouho trpět a mají pocítit něco jiného, neboť po mnohá staletí nebyli nikdy tak špatní, jako jsou nyní! Pobíhají jako zbloudilé ovce a nechtějí věřit Božím přátelům – tudíž svým pravým přátelům – kteří je varují! Bůh zjevil též ve Starém Zákoně i v Novém Zákoně Svá tajemství Svým zvláštním přátelům a to činí dosud! Právě tak, jako dříve! A také to může činit právě tak dobře jako v dřívějších dobách! Kdo tomu nevěří – zde začíná jeho pád! A má trvat na věky!“
Rulmann: „Ó Lásko mého srdce, jak úděsná jsou to slova pro všechny začátečníky, kteří by svůj život rádi polepšili a přece příliš nevěří Božím přátelům – neboť jejich řeči nerozumějí.“
Ježíš: „Jak mají rozumět Božím přátelům, dokud se s jejich životem nesrovnávají?! Říkají, že to nechápou a nejsou hodni, aby pochopili! Příčinou je, že nejsou ochotni je následovat! Věz! Pro začátečníky by bylo velmi užitečné, kdyby si vyvolili Božího přítele a následovali ho, odevzdali se mu na místě Božím, jedině s ním se stýkali a nadále se usilovně varovali před všemi pokrytci, kteří s mnoha slovy sledují postranní úmysly – a kterým je nyní nasloucháno mnohem častěji, než pravdám Písma Svatého! Pro všechny prosté lidi by bylo zapotřebí, aby se utekli pod Kříž Kristův a varovali se této špatné společnosti a jejich rad!“
Rulmann: „Lásko mého srdce Ježíši, domnívám se, že kdyby se vyskytl prostý člověk, který by opravdově, s upřímnou myslí tíhl k Tobě, aby žil jen Tobě a vzdal se všeho stvoření, přišel bys mu brzy na pomoc a udělil mu Svou Milost.“
Ježíš: „Bůh je ochoten udělit Svou Milost všude, kde nalezne připravené nádoby schopné ji přijmout! Všichni dnešní lidé hledají to, co jim vyhovuje a milují dary tohoto světa! Těmto se nedostane Milosrdných Darů Božích a proto dosahují nyní žijící lidé málo zvláštních Milostí – neboť nejsou schopni je přijmout! Nezahloubávají se do sebe se statečnou, odvážnou myslí a s pravým pokorným sebezapřením a s oddáním se! Kde by se však vyskytl člověk, který by tak činil – Bůh by nyní ochotněji než kdy předtím – působil v něm dobré věci!“
Rulmann: „Ach, Lásko mého srdce, kdyby bylo mnoho lidí, kteří by tak činili, věřím, že by ses smiloval nad křesťanstvem.“
Ježíš: „V mnoha stech letech se Bůh nesmiloval tolik, jako v této době! Neboť Otec již před dávnými časy chtěl nechat svět zhynout – až na něco málo lidí – avšak Syn prosil Otce, aby ještě strpěl a uchoval je!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, vzpomeň na Svá velká muka a na Svoji trpkou smrt a na všechnu bídu Svého utrpení. Smiluj se nad křesťanstvem a poshov nadále, aby se polepšilo. Což nemůžeš najít žádné cesty, ani prostředku vhodného k tomu, aby se lidé opět trochu vrátili k řádu, aby jejich zraky byly více upřeny k Tobě?“
Ježíš: „Co má Bůh s nimi činit?! Vidíš přece, že nic, co Bůh s nimi činí – nepomáhá! Žijí zcela převráceně a mnozí jsou beze vší bázně Boží! To nechce Otec na žádný způsob déle trpět!“
Rulmann: „Pane Ježíši, slituj se nad nimi.“
Ježíš: „Jak se má Bůh slitovat?! Vyšli přece tak velice z řádu, že to Spravedlnost nechce nadále trpět! A až přijde čas, že modlitby tvoje a všech lidí budou u konce – pak musí milosrdenství mlčet a Otec nechat Svého Jednorozeného Syna mstít všechnu neúctu – která Mu jest a ještě bude působena v těchto nebezpečných dobách!“
Rulmann: „Ach, nejvýš milovaný Pane Ježíši, nyní již nevím, co bych měl říci, než opět, abys s nimi činil dle Svého bezedného slitování. Přece však, Pane Ježíši, dovol mi ještě jednu otázku – a pak dost: mají lidé, kteří jsou hodni patřit ve Zřídlo – z toho dokonalou radost zde v časnosti?“
Ježíš: „Pravím ti, že mají tak velikou radost, že je to zcela nevyslovitelné! Přesto se tato úplná radost tak málo srovnává s věčnou blažeností, jako čas s věčností! Pravím ti: poneseš uvnitř skrytý kříž až do své smrti a to budiž také tvou úlohou – neboť nechci již více s tebou mluvit!“
Rulmann: „Ach, Pane Ježíši, staň se Vůle Tvá! Žádám si následovat Tvůj příklad – dokud já ubohý budu moci – až do své smrti!“
⁕ ⁕ ⁕ ⁕ ⁕ ⁕ ⁕ ⁕ ⁕
Když byla tato kniha hotova a napsána, odňal Bůh Rulmannovi všechny krásné dary a učinil ho tak chudým, jako by byl z Boha nikdy ničeho nepocítil. K tomu mu přidal to největší protivenství, které bylo nad všechen lidský pojem. A tento člověk ještě žije a věří, že to musí trpět až do smrti – a také si nežádá nic jiného než utrpení…
VÝŇATEK Z DOSLOVU NAKLADATELA (z r.1850)
Pohlédneme-li ještě jednou zpět na Devět Skal, musíme především odmítnout omyl – jako by se zde mluvilo o stupních k Nebi. Pan Ježíš praví, že se nejedná o devět kůrů andělských. Co je zde znázorněno, je devět stupňů obnovy – od počátku znovuzrození až do úplného věku Kristova – anebo až do dokonání Cesty:
1. stupeň: Člověk se bojí Boha a vyvaruje se těžkých hříchů, přitom je ale ještě vlažný a lenivý, podmaněný přirozeností a natolik samolibý, že svůj stav považuje za nejlepší! Takový musí velmi mnoho vytrpět, aby dosáhl očisty – a přece nedospěje na onom světě daleko!
2. stupeň: Člověk začíná se sebezapíráním v některých věcech a přidržuje se křesťanských přátel. Avšak je příliš shovívavý sám k sobě, svou lenost nazývá slabostí, lpí ještě velmi na světě a je pohoršen přísností svých vůdců nebo učitelů! Zde je nutno ještě mnohé vymýtit – a přece se nedosáhne velké blaženosti!
3. stupeň: Člověk je sám k sobě přísný, statečně bojuje proti své smyslové přirozenosti, ale jeho pohnutkou není láska k Pánu, nýbrž bázeň před peklem a přání přijít do Nebe! Přitom není ještě zcela oproštěn od světa a je ještě velmi samolibý! To mu přinese ještě velké utrpení! Na těchto třech stupních se ještě projevuje láska k světu v různém měřítku!
4. stupeň: Záliba ve světě je překonána, poctivě, věrně a úplně! Ale jeho sebeláska má ještě velmi hluboké kořeny a je velmi obtížné odvrátit ji od cest, které si sama vyvolila! Zde je nutno ještě mnohé pročistit!
5. stupeň: Střed. Teprve zde je nastoupena zcela správná Cesta! Člověk poznává, jak byl svévolný, počíná nečinit nic více sám ze sebe, nýbrž přenechává to Bohu a následuje vedení zkušenějšího křesťana! Není však v tom ještě žádná stálost a vyskytují se pády!
6. stupeň: Zde již není žádného kolísání mezi Vůlí Boží a vlastní volbou! Ryzí duševní chudoba! Avšak člověk ještě není dospělým v Kristu! Chtěl by užívat po dětském způsobu, chce více útěchy a potěšení, místo aby nechal působit svého Pána a Stvořitele bez překážky! Proto musí být ještě mnohé pročištěno! Záliba ve světě je zcela přemožena, sebeláska potlačována poctivě a stále, ale její poslední kořeny nejsou ještě vyrvány!
7. stupeň: Tito lidé zapřeli sami sebe ve své nejvnitřnější podstatě! Duch přemohl tělo a oni rádi činí a trpí – co Bůh chce! Proto jim také Bůh udělil Svou zvláštní Milost! Avšak oni se ještě těší s určitou osobitostí z Milosti a přijímají sv. Večeři Páně s žádostí po útěše a potěšení – a nepoznávají toho! Proto je ještě čeká tvrdá práce!
8. stupeň: Odevzdali se Bohu úplně – ať s nimi činí cokoli v čase a věčnosti! Hledají jen Jeho Slávu a všechny statky světa nemají již pro ně žádné ceny! Proto je také Bůh naplnil větší Milostí a velkým Světlem – takže smějí také shlédnout mnoho Jeho skrytých divů – ale jen v podobenstvích! Avšak oni jsou ještě žádostiví těchto zjevení! To jim chybí do pravé dokonalosti – a proto je jim nutná jakási očista!
9. stupeň: Všechna přirozenost byla potlačena! Krev a morek jsou zcela očištěny! Vnitřně září jako jasní andělé! Nemají jiného přání – než aby Sláva Boha byla naplněna! Bůh je jim vším!